Co budeme jíst zítra
Tuto zkazku začnu úryvkem ze zkazky jiné: „když člověk má sotva jedno jídlo denně, těžko může přemýšlet o tom, co bude za sto let, pokud může mít zítra dvě jídla namísto jednoho. Nedělá to na dluh a na úkor budoucnosti. To by totiž o tom musel takto přemýšlet. Jenže na to nemá síly, takže to nedělá na dluh a úkor budoucnosti, protože tak ani nepřemýšlí. A kdyby si měl vybrat mezi dnešním přežitím svým a své rodiny, nebo přežitím nějaké pomyslné budoucí osoby, jednoznačně si vybere vlastní rodinu. A není možné mu to dávat za vinu. Protože my bychom se zachovali stejně. Nevěříte?“
O třech variantách, jak změnit svět k lepšímu v celé té věci ohleduplnosti, klimatu, energie a uspokojení základních lidských potřeb, jsem už psal (ve zkazkách Problém něco změnit, Redemeptio ex machina a Keynes by měl radost). A v diskuzích (za současné situace ne hospodských, ale online) se tyto tři varianty neustále opakují, potvrzují, a především prolínají: chtěli bychom-li něco změnit, můžeme buď doufat (a usilovat) v kulturní revoluci (která ale spíš nepřijde, protože lidé jsou tendenčně proti změnám, takže se díváme spíš na kulturní evoluci v průběhu nejbližších generací), nebo můžeme věřit (a podporovat) v potenciál, intelekt, a tím pádem vysvobození skrze vědecký pokrok (který ale spíš nepřijde, jednak s ohledem na financování vědy, jednak s ohledem na absurdní anti-vědecký trend ve společnosti, takže se díváme na pomalý nástup v průběhu nejbližšího století), nebo můžeme spoléhat na starou dobrou ekonomiku, v níž z přírody uděláme legislativně-ekonomický zájem jedince, firem, státu a lidstva (přičemž ovšem privatizace přírody je spojení samo o sobě varující, protože pokud lidi něco nejsou, pak ohleduplní v okamžiku, kdy jde o individuální výnos – proto ostatně kapitalismus v žádné formě nemůže vyřešit společenské problémy, jelikož hledá maximalizaci zisku za minimalizace výdajů a ztrát… a veřejný zájem rozhodně nepatří do oblasti zisku, zato ho lze velmi snadno pro zisk vytěžit, a je jedno, že se ztratí, a co dalšího přijde k újmě…).
Výše uvedeným shrnutím a úvodním citátem však nechci opakovat již dříve řečené, ale uvést podobné myšlenky v novém kontextu. Myšlenky neschopnosti přemýšlet dlouhodobě, v kontextu celé společnosti.
Jsem si velmi dobře vědom, že aplikovat mikro-úrovňové úvahy na vyšší úrovně společenské organizace je problematické (ostatně, společenské vědy o tom ví své, a skrze ně i já). Přesto se o to pokusím, protože ať se díváte na jakoukoliv společnost, vždy ji tvoří jednotlivci. Každou makro-úroveň tvoří nespočet mezo-úrovní tvořených nespočtem mikro-úrovní, takže i když je na konci lidstvo, na začátku stojí vždycky jednotlivec.
V úvodu jsem napsal, jinými slovy, že když člověk nemá velké naděje na přežití, jeho myšlení se neupírá k daleké budoucnosti, ale nanejvýš k zítřku. A další den k dalšímu zítřku. A další den k dalšímu. A tak pořád dokola, až do naprostého zblbnutí a vyčerpání fyzického i psychického, emočního i intelektuálního. Velmi krásně to shrnul George Orwell Na dně v Paříži a Londýně. Ano, ten Orwell, kterého znáte jako autora dystopických románů, záměrně prožil mnoho dní mezi bezdomovci ve dvou velkoměstech meziválečné Evropy. Pokud tedy nechcete věřit mému tvrzení, obraťte se na něj, aby vám jako slavný autor sdělil to samé: chudoba zakrývá člověku zrak a nechává mu výhled sotva k nejbližšímu jídlu.
Nakonec to možná není ani náhoda, že se opírám o Orwella, když začnu aplikovat individuální zkušenost beznaděje na společnost, když právě on společnost kritizoval ve svých knihách. Podobný osobní pohled, ač vycházející z poněkud méně intenzivní a poněkud více privilegované zkušenosti, chci aplikovat v tomto zamyšlení.
Pokud jedinec zná pouze beznaděj, nedokáže se dívat do budoucnosti. Ten, kdo neví, kdy se bude moci znovu najíst, přemýšlí jen a jen, jak zajistit další jídlo. A lidstvo… lidstvo je na tom podobně.
Velké části 19. a 20. století se nesou v duchu vyhlížení daleké budoucnosti: Jules Verne, vědeckofantastičtí autoři zlatého věku (Campbell, Asimov, Heinlein), filmoví tvůrci vesmírných eposů (Rodenberryho Star Trek a Lucasovy Star Wars), a mnozí další (včetně Karla Čapka, abychom nezapomněli i na české rodáky) vyhlíželi do mlhavých dálav mnoha následujících staletí, do nichž usazovali své představy, příběhy a postavy (výjimkou je Lucas, který se musel odlišit tím, že nepsal sci-fi, ale mýtický epos, takže Hvězdné války umístil do minulosti; koncepčně však jde o vizi futuristické technologie, takže přes veškeré snahy se prostě do této skupiny řadí také). V pokrokových 50. a 60. letech si lidé představovali lidská obydlí na Marsu, a když ne ty, tak aspoň létající auta a bezobslužné plně automatizované domácnosti, obojí nejpozději do konce 20. století. Právě v ekonomicky nejstabilnějších časech 20. století lidé poprvé vzlétli, poprvé opustili Zemi, poprvé stanuli na jiném vesmírném tělese. A i když to ve 20. století nebylo vždy dokonalé (viz obě světové války a následné pandemie, krach na burze, studenou válku, a celou řadu dalších situací i období), neutuchající pokrok nakonec vždy v lidech vybudil naději, a s ní touhu i schopnost vyhlížet, jak daleko to jen jde (a často při tom přehlížet problémy tehdejších dnů, ale to je úplně na jinou debatu).
Spousta představ o budoucnosti se dnes zdá směšná. Létající auta jsou za známých fyzikálních zákonů a dané technologie nereálná, nebo přinejmenším příliš neefektivní, a to nemluvíme o logistické můře masové individuální letecké dopravy. Automatizace domácnosti v podobě humanoidních robotů se nakonec přeměnila do současných chytrých domácností, a celou řadu nudných úkonů opravdu převzaly stroje, například myčky a pračky, ovšem ani myčka ani pračka se samy nenaplní, nezapnou, a na konci nevyprázdní samy (jak si představovali naši předchůdci), vždycky je na to potřeba člověk. A města na Marsu? Škoda mluvit.
Přestože se tyto představy nevyplnily, byly to sny o daleké budoucnosti založené na jednoduchém prodloužení dosavadního tempa vývoje do neznámých zítřků. Když tyto doby a představy srovnáme se současností, konečně vyvstane hlavní motiv tohoto textu. Není problém, že se nenaplní nereálné představy o neexistující technologii. Problém je, že lidstvo dneška, narozdíl od lidstva zlatého (20.) století predikce budoucnosti, je lidstvo podstatně chudší. A to nejen ekonomicky, ač i to je velmi důležité (ano, kupní síla majority se opravdu snižuje, existují na to i studie), lidstvo chudne především v oblasti naděje.
Přestože dnes máme technologie, které jsou jako z daleké budoucnosti, a už zítra budou zastaralé, protože přijdou nové, tak nebo tak se ve skutečnosti nejedná o pokrok, ale pouze o opakování toho stejného, jen rychleji a lépe. Žádná létající auta, budou jenom auta pozemní, a jenom změníme pohon, pročež vize teleportů, které konečně umožní vyčistit vzduch a vrátí městské ulice lidem, už nepatří ani do sci-fi. Nová řada mobilních telefonů, zaručeně rychlejší a lepší, vyšla včera, a zítra vyjde nová, ale na samotném konci to budou pořád jen ty samé telefony obsahující ty samé komponenty, jako kdyby milisekunda zrychlení načítání byla skutečnou změnou, zatímco vysněné hologramy nikdo neřeší, protože dnes z každodenní praxe všichni víme, že je těžko možná i videokonference čítající deset lidí. A tak bychom mohli pokračovat dál, s jakýmkoliv vynálezem. Baterie? Namísto skutečné změny technologie se mění jen materiály, principy zůstávají totálně stejné. Zdroje energie? Fúze je stále stejných 20-30 let daleko, jako byla v době mého narození, a nejspíš bude i v době mé smrti. A tak dál, a tak dál…
Ruku v ruce s obavami o ekologickém konci globálního životního prostředí, a s ním i konci lidstva (přinejmenším lidstva, jak jej známe), tak nesporně ztrácíme naději, s nadějí schopnost hledět do daleké budoucnosti, a se schopností hledět do budoucnosti ztrácíme schopnost o budoucnost usilovat. Jako ten zprvu jmenovaný člověk, který se stará jen o další jídlo, protože nečeká (a ani nemůže čekat) nic většího, celé lidstvo se dnes dívá přinejlepším do druhého dne v otupělém cyklu čekání na konec. Tváří v tvář neustále připomínané hrozbě se odvracíme od velkých vizí ke každodennosti, od velkých vynálezů k osobním „gadgetům“, od vědeckofantastických utopií k futuristickým dystopiím, od budoucnosti k přítomnosti.
Myslím si, že přesně tak končí civilizace. Kdysi jsem předložil názor, že kdybychom se dozvěděli, že za dva roky na Zemi dopadne asteroid, který vyhladí celé lidstvo, většina z nás by se, po prvotním chaosu, vrátila k jistotě každodenního zvyku, i když by všem bylo jasné, že tato každodennost má dobu expirace. V beznaději se prostě obracíme k monotónní činnosti.
V beznaději nepřemýšlíme, co bude s budoucností, ale ptáme se jen, co budeme jíst zítra.